Panenky jsou jako živé

Pátek Lidových novin o nás 15.8.2008 napsal

Jsou fakt jako živé. Skloníte se nad nimi a musíte uznale zamručet. Zároveň vás to nějak zneklidní. Žlky na bílých tvářích, našpulené pusy, nehtíky i nudle u nosu. Panenky s tvářemi prokreslenými tak dokonale, že návštěvník Muzea panenek a hraček v Troskovicích kousek pod hradem Trosky buď tuhne úžasem nebo nelibostí. Vkročí sem totiž a očekává běžné panenky na hraní, protože pojem umělecká panenka není v Česku příliš zaběhlý.

„Setkala jsem se s podezřením, zda si tyto panenky jako náhradu nepořizují truchlící matky, které přišly o děti. Majitelkami jsou ale naopak šťastné a bezstarostné ženy, které mají dost peněz, aby si mohly doplnit svoji svírku o tyto ne zcela levné záležitosti. Tyto panenky lze porovnat s realistickým obrazem, nad kterým se taky nikdo nepozastaví,“ říká majitelka muzea Naďa Šimková a ukazuje mi poslední výkřik módy ve světě sběratelů panenek, panenky zvané reborn. Jsou z vinylu, upravené výtvarníkem za použití technologie vrstveného probarvování.
Majitelka muzea, kde nejdražší kousky jdou do stovek tisíc korun, má i své „novorozenecké oddělení“. Nese nám ukázat nejčerstvější přírůstek do rodiny těchto modelovaných unikátů – postavičku, která představuje předčasně narozené mimino. Takové, které by ve skutečnosti vážilo jen něco kolem půl kila. Oči se mu lesknou a krabatá tvářička vypadá nešťastně. Hlavu má velkou jako kotě. „Je to jediný kus na světě. Ta panenka je z dvojčat, ale sourozence vystavíme až příští sezónu. Pořídíte tedy exkluzivní fotografii,“ usmívá se paní Šimková a chová panenku v náručí. Rázná hovorná žena založila muzeum před třemi lety. Za dvacet let sbírání měla doma panenek nejrůznějšího stáří a typu už tolik, že ji známí i rodina přemlouvali, že by byla škoda, kdyby zůstaly ukryty světu. Modrobílý domek v malebné vesničce Českého ráje vypadá zvenku nenápadně, ale vnitř se skýtá pohled na sbírku panenek (a medvídků), jaké v republice není rovno. „Panenka není jen hračka,“ zdůrazňuje Naďa Šimková a vede nás do místnosti se skleněnými vitrínami, „panenky se vyráběly třeba jako instruktážní pomůcky pro zdravotníky nebo mladé šlechtičny, které se na nich učily pečovat o dítě. A jsou to výtvarná díla, která zdobila interiér.“

Kolem roku 1920 se vyráběly panenky kompozitové, u nichž byla jako hlavní složky ve výrobě použita sádra a hlína. Některé jsou velké a mají oči koketně stočené ke straně. „To jsou takzvanné flirtující panenky. Podobně jako panenky zvané mrkačky umějí zavřít oči, když se položí. Tyhle navíc pči pootočení ze strany na stranu umějí hýbat i očima zleva doprava,“ říká Naďa šimková. Pak jsou tady panenky z papírmaše, směsi drceného papíru, lepidla a vody a někdy i mouky. Šlechta zas měla panenky s porcelánovými hlavičkami.

Ve 20. Letech se pro ozdobné účely kupovaly budoárové panenky. U nich se nešetřilo na šaty, používaly se i kožešiny a paruku měly z hedvábných nitek. V muzeu najdeme panenku, která se svou majitelkou přežila koncentrační tábor, nebo krojovanou panenku, která měla být v Třebíči předána Haně Benešové. Prazidentský pár se nakonec chystaného plesu nezúčastnil a panenka zůstala. Aby se mohla postavit do vitríny v muzeu, musela projít restaurováním v Norimberku. Najdeme tady takzvanou čajovou panenku, která nemá nožky: její bohatá sukně zahřívá konvici.

Když byla paní Šimková malá, ze všeho nejvíc milovala, když si mohla koupit tuhý karton a na něj malovat a pak vystřihovat disneyovská zvířátka a panáky v životní velikosti. „Takhle jsem namalovala a vystřihla dvě panny, oblékla jim papírové šaťičky a s kamarádkou jsme je naložily do dvoukoláku a producírovaly jsme se po vesnici,“ vypráví paní Šimková, která tady v muzeu občas provází návštěvníky. Vzpomíná také, jak v Jablonci nad Nisou, odkud pochází a kde vystudovala střední uměleckoprůmyslovou školu, dostali v hračkářství panenku dovezenou z NDR. „Snad každý den jsem se na ní po škole chodila dívat do výlohy. Jenže jsem už byla v deváté třídě, a tak jsem si o ní ani netroufla říkat rodičům. Ale těšila jsem se, že až vyrostu a budu mít své vlastní penízky, pořídím si každou panenku, která se mi zalíbí,“ směje se paní Šimková.

Když se do muzea dostane historická panenka, která má ovšem nepůvodní šat, Naďa Šimková to nechá, jak to je. To jiní sběratelé prý ušijí nové šaty a ty pak namočí do šelaku, aby se nakrabatily a vypadaly jako staré. Mezi asi tisicovnkou exponátů získaných přímo od výtvarníků, koupených ve starožitnictví nebo od lidí, kteří cennou panenku zdědili či našli doma na půdě, je také hodně darů od návštěvníků muzea. A jejich hodnota? „Sbírka vídeňského sběratele podobná té naší byla prodána do Spojených států za několik desítek milionů korun,“ říká máma tisícovky panenek, která se své vášni může věnovat jen díky pochopení a financím manžela, o kterém prozradí jen, že „pracuje v technické oblasti“.

V muzeu lze najít panny životní velikosti i takové, které mají pravé oční protézy, takže jejich pohled vypadá docela důvěryhodně. Osatně už v roce 1860 měla francouzská panenka takové protézy, až později se začaly používat pro lidi.

Další materiál, ze kterého se panenky vyráběly, je cceluloid. Křehký, lehounký a velice snadno rozbitný. Těmto panenkám se říkalo plaváčci a babičky na ně rády háčkovaly, aby jim vyšňoření plaváčci seděli na postelích a dělali parádu. Dnes se zase používají paruky z pravých vlasů, batolata dostávají vlásky z hebkého mohéru, který je s pravými vlasy cenově srovnatelný.

Chucky řádil
Ve vitrínách na návštěvníka zírají některé hodně divné modely – třeba panenka se třemi obličejíky. Podle nastavení může plakat, spát nebo se smát. Nejstarší panenka je z čísnkého glazovaného porcelánu z roku 1840. Byla učební pomůckou, ale novorozence moc nepřipomíná. „Spíš takového porcelánového strejdu,“ komentuje to Naďa Šimková s pohledem na panenčiny dospělácké proporce s pořádnou břišní vanou.

I u jiné cenné panenky říkám opatrně, že vypadá trochu ošklivě, a paní Šimková mě opraví: „Je jako zombie. Zapracoval na ní i zub času, ale je velmi sběratelsky cenění. Někdy je drahé to, co není líbivé.“ Jeden z nejlepších panenkových výtvarníků, Angličan Philip Heath realisticky ztvárnil dementního chlapce. „Jmenuje se Imré a umělce za to zprvu celý svět odsuzoval, že je to nemorální, že už neví co by. Potom sběratelé pochopili, že je to něco vyjímečného, a tak byla panenka vyprodána jako mávnutím kozelného proutku,“ říká paní Šimková. Mineme koutek etnických panenenk: děvčáko z Bali, černouška Lalu nebo dítě z tibetských hor. Každá sběratelská panenka má svůj „rodný list“, na kterém je napsáno jméno panenky, kdy se „narodila“ a kolik jí bylo vyrobeno kusů. Jména panenkám dávají umělci zásadně sami.

Naďa Šimková poskytla ubytování několika pannám vyznamenaným cenou Dotty. To jsou takové panenkovské Oscary a jen zápisné na tuto světovou soutěž pořádanou každoročně ve Washingtonu činí v přepočtu kolem půl milionu korun. Ve sklepení muzea najdeme třeba také slavnou panenku jménem Chucky, která byla ústředním hrdinou amerického hororu. Je stylově zavřená v zamřížovaném kumbálku. Chucky byl vyroben jan ve sto kusech a s jeho koupí se pojí hororová příhoda. „Narazili jsme na něj náhodou ve Frankfurtu nad Mohanem v obchodě s postavami z americké kinematografie. Děti mě tak dlouho přemlouvaly, a jsem ho tedy koupila. Dcera ho dostala pod stromeček a byla celá natěšená, až otevře krabici,“ vypráví paní Šimková. Mašle na krabici nešla rozvázat, tak si vzala nůžky, které se jí po stuze tak smekly, že jí projely rukou. „Celý Štědrý den jsme strávili v nemocnici, tak jsem pak panáka popadla a strčila ho do skříně.“ Až když se realizovalo muzeum, dostal svoje místo. Za mříží.

Naďa Šimková říká, že od té doby, co má muzeum, nezná co je volno. V zimních měsících se stará o nákup nových panenek, jezdí si pro ně k umělcům do zahraničí, některé z těch, které již nalezly domov v muzeu, je nutné restaurovat, nemluvě o nezbytnosti úklidu.. „Někdy se mě ptají, jestli beru panenky jako svoje děti, a já důrazně říkám ne. Mám čtyři vlastní!“

Linda Kholová