Panenky a medvědi v srdci Českého ráje

Časopis Tina o nás dne 25. dubna 2007 napsal

Za více než dvacet let sběratelského nadšení dala Naďa Šimková (46) dohromady stovky panenek. Dnes je, spolu s kolekcí medvědů, v rodinném muzeu vystavuje veřejnosti.

Z rodného Jablonce nad Nisou, kde také vystudovala výtvarnou školu a pracovala, se nyní stále častěji přesouvá do vesničky Troskovice pod hradem Trosky. Tady Šimkovi vydražili před Štědrým dnem v roce 2004 dům a začali podle místního návrhu budovat soukromé muzeum. Trvalo jim to něco přes půl roku. Jak se později rozhodli, k panenkám přidali i medvídky.

Byl to vlastně nápad rodiny, abych uvolnila náš třípatrový jablonecký dům a našla pěkné zázemí pro svoji přes dvacet let budovanou sbírku. Panenky jsem však nejen sbírala, ale také je fotografovala i půjčovala jako dekoraci. Zajímaly mě především z výtvarného hlediska. Studovala jsem literaturu a sháněla všechny možné vědomosti o nich. A tak když mi někdo řekne, že to mám fajn, že si hraji s panenkami jak s dětmi, hned ho opravím: „U mne nejde o žádné hraní s dětmi, od toho mám čtyři vlastní, ale nyní je to spíš úcta k historii, spojená s výtvarným,“ upřesňuje paní Šimková.

Existence panenek se traduje už od středověku, kdy byly kultovní záležitostí. Později sloužily například jako učební pomůcka, k předvádění dětské módy a šperků, ke ztvárnění věhlasných osobností, jako dekorace a samozřejmě jako hračka. Sběratelů je spousta, při vystavování jsou panenky především součástí muzeí hraček. Troskovické Šimkovo muzeum je takto ojedinělé. Majitelka spolupracuje jak s předními výtvarníky, například naší Dagmar Jurčíkovou, tak s výrobci. Nejznámějšími jsou staré firmy v Německu a Francii. Naďa Šimková ovšem také zjistila, že v Čechách vyráběli panenky i v nedalekém Rovensku pod Troskami.

Než se rozhodla otevřít muzeum, studovala historii panenek,navštěvovala výrobce v cizině,nakupovala,hledala,občas i dostala nějaký vzácný kousek.Jednoduché opravy zvládla sama. Jediné,co nedělá ráda,je šití oblečků. V tom ji zastoupila úžasně její maminka. Ostatně o prázdninách se zapojí do provozu téměř celá rodina. Dcery, někdy i chlapci pomáhají podle svých možností. Jestli některé z dětí bude pokračovat v maminčině zálibě, je zatím ve hvězdách.

„Dlouho jsem vymýšlela, jak expozici uspořádat. Nakonec jsem se rozhodla pro řazení podle materiálů, z nichž panenky jsou. Ty historické se dělí do čtyř úseků – kompozitové, což je směs sádry, hlíny a přísad, dále panenky z papírmaše, to je drcený papír, lepidlo, voda, někdy i mouka. Hmota se lila do forem a sušila. Vyráběly se doma i v továrnách a byly to cenově nejdostupnější panenky. Dala se koupit jen hlavička a tělo se ušilo. Třetí skupinou jsou celuloidové panenky, importované hlavně z Německa. Ty se sice vyrábějí stále, ovšem už z moderních hmot, nicméně formy se užívají původní. Čtvrtou skupinou jsou pak panenky porcelánové,“ vysvětluje paní Naďa.

Traduje se, že nejdražší a nejkvalitnější jsou právě panenky porcelánové, což bezesporu platí pro starožitné kousky. U soudobé umělecké produkce panenek vyvrací toto tvrzení laciná a nekvalitní čínská výrova. Cena je obecně dána věhlasem výtvarníka, jeho účastí na světových soutěžích, počtem vyrobených kusů a především kvalitou použitých materiálů. Pro umělecké panenky jsou samozřejmostí pravé lidské vlasy, jako oči se pak používají ty nejkvalitnější skleněné oční protézy.

Muzeum má propracovanou nápaditou kompozici – od úvodních uměleckých fotografií přes čtyři základní vývojové proudy, jež návštěvníci najdou v hlavním sále, až po přehled vývoje panenek i s kočárky a také dobovými hračkami. Další prostory patří panenkám z dálek, třeba z Japonska, Mauricia a dalších zemí. Působivý je koutek znázorňující panenky v nemocnici či exponáty od renomovaných výtvarníků i výrobců. Raritou je exemplář představující zlo, vyrobený pro americký hororový film Chucky. K jedinečným kouskům mezi zhruba tisíci exponáty pak určitě patří krojovaná panenka, kterou měla dostat darem manželka prezidenta Beneše na plese v Třebíči. Proč se tak nestalo, to se dnes už asi nedovíme. Do sbírky paní Šimkové se dostala od dárkyně z Kladna, která ji zdědila po své tetě. Za pozornost stojí i celoporcelánová panenka z roku 1840, na které se učily mladé šlechtičny zacházet s děťátkem, či vosková panenka.

Oživením tohoto ráje je malé medvědárium sběratelských medvídků doplněné hračkami dřevěnými, slámovými i těmi nejmodernějšími.

Řada exponátů je nainstalována volně, a tak je velice těžké udržet děvčátka a někdy i jejich maminky, aby na ně nesahaly. V hlavních prostorách muzea není ani dovoleno fotografovat. Snímek s panenkou či medvědem v náruči si mohou návštěvníci na památku pořídit jen ve vstupní recepci.

Expozice zahrnující panenky historické až po současnou produkci světových návrhářů neláká jen děti a ženy. Stále více oslovuje i jejich mužský doprovod. Ostatně, o to se paní Šimková snaží, ale není to vždy snadné. Panenku totiž socialistický režim degradoval na pouhou hračku a cenné historické a umělecké panenky prohlásil za buržoazní přežitek. Není proto divu, že tatínci, kteří znají jen moderní plastové hračkové panenky svých ratolestí, neočekávají, že v troskovickém muzeu uvidí něco jiného. Jen se ale na vlastní oči přesvědčí, že tomu tak není, stávají se nejvděčnějšími návštěvníky. Zajímají se o způsob výroby, materiály i historii. Nejednoho návštěvníka zajímalo, kde získat uměleckou panenku jako doplněk domácího interiéru.

Objekt je zabezpečen nejmodernější technikou. Paní Šimková už zažila trapnou situaci, kdy cizinci vyhrabávali pod mřížemi mince, které tam lidé házejí pro štěstí. Kamery je usvědčily. Pro majitelku to byla prekérní chvíle.

„Snažíme se, mít na každou sezónu něco nového. Usiluji i o to, aby muzeum nežilo jen výstavním programem. Organizuji semináře, kongresy i soutěže. Z jedné, kdy děti vyráběly panenky, je tu i koutek prací školáků ze Cvikova. Podporujeme samozřejmě program UNICEF, kdy si lidé adoptují vyrobené panenky a zisk jde na podporu očkování v rozvojových zemích,“ upřesňuje majitelka muzea.

Článek napsal pan Vladimír Burjánek.