Objevte svět panenek

Magazín Báry Štěpánové "Skvělá" v říjnu 2006 uveřejnil následující článek

Snad každá z nás měla kdysi panenku, která byla naší největší důvěrnicí a bez níž jsme nemohly usnout nebo odjet na prázdniny. Některé z nás však na tyto hračky nezanevřely ani v dospělosti a staly se jejich sběratelkami. Muzeum panenek a medvídků potěší nejen je.

Bára Štěpánová patří k těm, které se panenkami obklopují a nedají na ně dopustit. V jejím pokoji proto mají dostatek prostoru a patřičnou pozornost. Když se Bára dozvěděla o existenci Muzea panenek, rozhodně si nechtěla nechat ujít jeho návštěvu. Nebyla v redakci jediná. Sice panenky už dávno nemám, ale pár medvídků se v mém bytě najde a fotografka se také nikdy nezbavila svých plyšových „pokladů“. Rozhodly jsme se, že podnikneme dámskou jízdu za panenkami a medvídky.

Jedno krásné zářijové ráno jsme vyrazily. Bára se rozhodla, že s sebou vezme dvě své oblíbenkyně a méďu, aby jim ukázala „příbuzné“, já přibrala chrápajícího Brumlu. Projížděly jsme nádhernou krajinou Českého ráje korunovanou siluetou Trosek. V Sobotce nás sice trochu šokovala dvě zařízení, inzerující prodej hřbitovních doplňků, ale impozantní stavba zámku Humprecht nám spravila náladu. Začaly jsme se dohadovat, jak vlastně může soukromá sbírka v muzeu vypadat, a trochu jsme se bály, aby nás nečekalo jen pár panenek, se kterými si kdysi hrála majitelka sbírky.

Muzeum panenek a medvídků se nachází přímo v srdci této oblasti, pouhých 500 m od hradu Trosky v malé vesničce Troskovice. Jakmile jsme vstoupily, naše obavy vystřídal úžas. Na výstavní ploše 300m2 nás čekalo kolem 1 000 exponátů, s nimiž nás osobně seznámila majitelka a sběratelka, paní Naďa Šimková. Po chvíli jsme zjistily, že v malebném domku není jen expozice, ale že v prvním patře muzea paní Šimková s manželem bydlí a panenky jsou samozřejmě i v této části domu. Nadšená Bára byla ve svém živlu, a nejdříve se zajímala o to, jak vlastně sbírka vznikla. Zjistila, že paní Šimková již jako dítě milovala panenky a nechtěla se s nimi loučit jen kvůli tomu, protože e již dospělá. Naopak. Léty se k těm prvním „jen hračkám“ přidružily i ty další, ty „dospělácké“. Když zaplnily byt v Jablonci nad Nisou, poradil paní Šimkové manžel, ať si je nenechává jen pro sebe. Tehdy se výtvarnice, matka čtyř dospělých dětí, rozhodla změnit svůj život a splnit si svůj dávný sen. Přestěhovala se s manželem do Troskovic, kde vloni ve svém domě otevřela muzeum pro veřejnost.

Výstavní plocha je rozdělena do několika oddělení, ve velkém sále získá návštěvník představu o historii panenek. Je třeba si uvědomit, že v dobách pradávných mělo jakkoliv ztvárnění jiného člověka vždy kultovní podtext. Nikdo si nedovolil vytvářet spodobnění lidí „jen tak, na hraní“. (Ostatně dodnes existují domorodé kmeny, které nedovolí focení, protože se obávají, že jim fotograf ukradne duši.)

Lidská napodobenina, panenka jako hračka, se objevila až mnohem později. Mezi těmito dvěma stupni vývoje panenky bylo ještě jedno stádium: ztvárnění člověka jako náhražka toho skutečného. Krom funkcionalistických určení (umělý človíček jako tréninkový předmět pro budoucí matky, pro předvádění šatů či šperků atd.) šlo především o umělého človíčka, jako přítele.

Ty nejstarší panenky s porcelánovými hlavičkami patřily mladým šlechtičnám. Málokdo dnes tuší, jaké panenky se vlastně kdysi vyráběly. Dozvíte se to díky exponátům, které jsou seřazeny do jednotlivých expozic jak podle stáří, tak podle materiálů, ze kterých jsou vyrobeny jejich hlavičky a těla.

Nejstarší porcelánové panenky střídají skupiny panenek ve své době levnějších a tedy cenově dostupnějších. Jsou tu panenky kompozitové – vyráběné za sádry, které sloužily k předvádění módy. Dále si s úžasem prohlížíme panenky papírmašové, které se formovaly z papírové drtě a vody. Tělíčka byla hadrová a často se kupovaly pouze hlavičky a právě těla se ušila doma. Postupujeme expozicí k celuloidovým panenkám, které se vyráběly již od konce 18. století do doby krátce po skončení 2. světové války. Poté byl celuloid vystřídán tortulonem, který je nehořlavý. (Do 50. let se celuloidové panenky vyráběly již jen u nás.) Část expozice představuje vinylové figury dětí v životní velikosti, které k oslavě příchodu nového milénia vyrobila firma Shildkröt.

I ty nejstarší panenky v muzeu jsou mrkací, nebo „flirtující“. Takto jsou označovány ty, které oči nejen zavírají, ale umějí s nimi koulet nahoru, dolů, doleva i doprava. A právě tyhle flirtující panenky působí paradoxně až strašidelným dojmem, který tak dovedně využívají tvůrci mnoha filmových hororů. Vůbec se jim nedivím. V muzeu bych nezůstala v noci za nic na světě. Většina panenek ve sbírce byla vyrobena v Německu, další „panenkářská“ velmoc Francie, je zde zastoupena v menším počtu. K vidění jsou ovšem i americké panenky Cabbage Patch, které se popularitou vyrovnávají u nás věhlasné Barbie, potěšit se můžete i panenkami z Mexika či Japonska a Kuby. Najdete zde i amerického Chuckyho, loutku, ztvárňující malou vraždící stvůru z amerického filmového hororu Dětská hra.

Chucky skutečně není jen tak ledajaká „figurka“. Paní Šimková kdysi získala jeden z pouhého tisíce exemplářů a rozhodla se věnovat jej dceři k Vánocům. Chuckyho uložila do krabice a zabalila do svátečního balicího papíru. Když se dcera s radostným očekáváním vrhla na krabici, nemohla rozvázat stuhu. Vzala si tedy na pomoc nůžky a chystala se pentli přestřihnout. Nůžky se jí ale vysmekly a zabodly se jí do ruky. Zbytek večera strávila rodina v nemocnici, protože zranění bylo třeba odborně zašít. Možná i proto má Chucky svou vlastní místnost oddělenou od ostatního prostoru mříží. (Mříž je sice bytelná, ale mezery se nám zdály dost velké. Ovšem jen panenky by nám mohly vyprávět, zda Chucky skutečně v noci spí ve svém „pokojíčku“.)

S respektem jsme spolu s Bárou obdivovaly i umění a dovednost současných výrobců panenek. V expozici jsou zastoupena díla předních světových designérů, Francouzky Anne Mitraniové, Němky Hildegardy Gůnzelové, Angličana Philipa Heatha, Němky Anny Schlesingerové či Češky Dagmary Jurčíkové. Jejich díla, která často představují skutečné děti, jsou sběratelsky velice ceněna a sumy, za které se prodávají, jsou pěticiferné.

V muzeu nechybějí ani plyšoví medvědi. V téhle části sbírky jsem si přišla na své i já. A myslím, že zde by si svého kamaráda vybral i Mr. Bean, kdyby se jeho milovaný méďa někde zatoulal. Kromě jiného jsme se dozvěděly, že o to, kde kolem roku 1900 spatřili plyšoví méďové světlo světa, se prý dodnes přou Němci s Američany. V dalším oddělení muzea jsme objevily i dřevěné hračky a pokochaly se pohledem na kočárky vyrobené mezi roky 1850 – 1950.

Věděly jsme, že nebude snadné Báru odpoutat od obdivovaných panenek. S paní Šimkovou by si určitě povídala dlouhé hodiny. Na závěr naší návštěvy vyzvěděla, které panenky si paní Šimková nejvíce cení. Jde o panenku Inu, sběratelský unikát z dálny výtvarnice Carin Lossnitzerové, ozdobenou náušnicemi a náramkem z pravého zlata a mohérovými vlásky, které jsou prý cennější, než paruka ze skutečných lidských vlasů. K odjezdu Báru nakonec přiměla jen vidina brzké další návštěvy.

(článek napsala paní Terezie Kaslová)