Muzeum v Troskovicích

V časopise Receptář vyšel následující článek o našem muzeu

Naďa Šimková sbírá panenky. Během dvaceti let jich shromáždila natolik reprezentativní kolekci, že se rozhodla ji představit veřejnosti. Stalo se tak v loni v létě, kdy v Troskovicích v srdci Českého Ráje, otevřela 500 metrů od hradu Trosky vlastní soukromé Muzeum panenek a medvídků - jediné zařízení svého druhu na území České republiky.

„Lidé panenky stále považují pouze za hračky, ale ony mají ve skutečnosti mnoho dalších funkcí. Panenky se například vyráběly jako instruktáží pomůcky. Ve sbírce mám kromě jiného koupací porcelánovou panenku z roku 1840, na které se mladé šlechtičny učily pečovat o dítě, nebo panenku určenou k výuce zdravotních sester a porodních asistentek z roku 1900 či školní pomůcku k předmětu Péče o dítě ze šedesátých let minulého století. Hodně starých dochovaných panenek má historickou hodnotu, jsou dokumentem doby vzniku, ukazují, jak lidé dříve žili. Ovšem nejvíce mě zajímají panenky jako výtvarné dílo, ty mají ve sbírce převahu. Ať již jde o vzácné kusy renomovaných výrobců jako například Armand Marseille, Götz, Käthe Kruse, Schildkröt či originály našich i světových špičkových výtvarníků, jako jsou Philip Heath, Elizabeth Lindner, Carin Lossnitzer, Anna Šlezinger a další. Jsou mezi nimi i panenky vyráběné podle živé předlohy - takzvané portrétní panenky. Část prostorů muzea jsem vyčlenila i pro ukázky nejmodernější, komerčně úspěšné světové produkce. Kromě výtvarné hodnoty si na panenkách cením práce a hlavně nadšení, které do nich vložili jejich tvůrci.Proto u mne například našly místo i látkové panenky, které vyrobily děti ze základní školy ve Cvikově pro charitativní akci UNICEF Adoptuj panenku a zachráníš dítě. Mimochodem - jednou jsme s Dagmarou Jurčíkovou, naší špičkovou výtvarnicí a restaurátorkou panenek, spočítaly, že pokud bychom od prodejní ceny jejích panenek odečetly cenu materiálu a další výrobní náklady, vyšla by hodinová mzda asi na dvacet korun. Tvůrci v zahraničí jsou na tom mnohem lépe. Je tam přeci jen širší okruh zájemců, schopných a ochotných za panenku jako za výtvarný originál zaplatit ceny odpovídající jeho skutečné hodnotě, “ prozrazuje pětačtyřicetiletá sběratelka a muzejnice, která vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Jablonci, kde se specializovala na malířství a fotografii. Sbírka pokrývající historický vývoj oboru je velmi pečlivě a nápaditě aranžována. Její hlavní část je přehledně členěna podle materiálů, ze kterých byly panenky vyráběny (papírová hmota - tzv. papírmašé, sádrový kompozit, celuloid, glazovaný i neglazovaný porcelán - tzv. biskvit), významní tvůrci mají své samostatné reprezentativní expozice. Kromě panenek najdeme v hlavním sále a několika přilehlých místnostech o celkové ploše 300m2 i plyšové medvídky a řadu kočárků pro panenky. Mezi přibližně tisícovkou exponátů získaných přímo od výtvarníků, koupených ve starožitnictví nebo od lidí, kteří cennou panenku zdědili nebo našli doma, je také hodně darů od návštěvníků muzea. „Jednou třeba přišla starší paní s dcerou, že mi vezou medvědy, takové plyšáky, kteří toho evidentně už docela dost zažili. Když mi je dávaly, začaly slzet. ,Popadněte medvědy a odchod, vy k nim máte vztah, to nejde,‘ povídám. ,Ale my už jsme rozhodnuté, kdyby se u nás doma medvědi dostali do ruky těm našim malým ravacholům, bylo by za pět minut po všem. U vás bude méďům dobře, lépe než u nás někde na půdě,‘ říkaly. ,Dobře, ale stejně kdybyste nemohly večer usnout, klidně si pro ně přijeďte.‘ Nejsem sběratelský dravec, který musí získat nový kus za každou cenu,“ konstatuje matka čtyř dětí ve věku od šestnácti do sedmadvaceti let, která by svůj sběratelský sen nemohla uskutečnit bez morální a v neposlední řadě i finanční podpory svého manžela.