I panenky mají své osudy

Magazín Turnovsko o nás v červenci 2007 napsal

Muzeum panenek v Troskovicích připomíná zapomenutý ostrůvek pohádkové říše ve světě lidí. Někteří dospělí návštěvníci si před příchodem myslí, že k vidění zde bude nějaká specializovaná hračkárna na panenky ve větším vydání. Realita ale taková očekávání mnohonásobně předčí. Nemluvě o dětech, které si tu připadají jako v ráji. Alarm zvoní každou chvíli, protože neposedným ručičkám nelze vysvětlit, že ta krása je jenom na koukání ....

„Za minulého režimu byla panenka degradována na pouhou hračku,“ vysvětluje s nevolí majitelka muzea Naďa Šimková. Považuje to za velikou škodu nejen z pohledu prvního vnímání hodnot malých majitelů hraček. Panenka jako laciná gumová věc, která se podle nálady někde pohodí? Pro Naďu Šimkovou je to představa naprosto odporná. Kdo se zaposlouchá do jejího vyprávění, pohopí.
„Původ panenky pochází z pradávných dob, kdy se lidé pokoušeli o zobrazení člověka. Nešlo ale jen o vytvoření ledasjaké napodobeniny. Postavička především vyjadřovala určité představy, přání a touhy toho, kdo ji vytvořil. Ztvárňovala co nejkrásnější lidskou bytost a mnohdy se poté stávala určitým kultovním předmětem,“ připomíná vznik panenek sběratelka z Troskovic.
Pamětníci mohou potvrdit, že hezká panenka byla v minulosti pouze výsadou dětí movitějších rodičů. A zároveň – hezká panenka zůstala nesplnitelným přáním těch, kdo si takový přepych nemohli dovolit. Na krásnou panenku ale nikdy nezapomněli ti, kdo ji mohli mít, ani holčičky, které si něco takového mohly jenom přát. V tomto ohledu jsou na tom dnešní děti jinak, někdo by asi řekl lépe. Bude je ale některá z přemnohých cetek ke hraní provázet ve vzpomínkách na dětství?

Expozice panenek v troskovickém muzeu jsou rozděleny podle materiálů, z kterých byly vyrobeny. Tyto materiály většinou také symbolizují dané období jejich vzniku.
Sběrateli nejvíce vyhledávané jsou porcelánové panenky. „Nejstarší celoporcelánová panenka muzea pochází z roku 1840. Nesloužila ke hraní, ale k výchově mladých šlechtičen k péči o dítě,“ představuje jeden z cenných exponátů Naďa Šimková.
Ze stejného období pochází i o kousek dále vystavené panenky s hlavičkami z papírmaše. Ty byly pro chudé. Nebo přesněji – pro ty chudé, kteří na takovou levnou panenku měli. Papírmaš je směs drceného papíru, lepidla, vody a někdy i mouky, která se tlačila do forem a po uschnutí se malovala. Tělíčka byla látková a pokud si někdo z ekonomických důvodů nemohl pořídit takovou panenku jako celek, běžně byly k mání i samostatné hlavičky. K nim se pak doma a levněji „došilo“ tělo. Mohlo být pro holčičku z chudé rodiny něco jiného krásnějším dárkem?

Další skupinou jsou panenky z kompozitu, kde byla jako hlavní materiál používána sádra. Při tomto způsobu hotovení byla tělíčka látková, z papírmaše nebo celokompozitová.

„Dnešní starší generace nejvíce pamatuje panenky z celuloidu. Byl to materiál velice křehký, vysoce hořlavý a lehoučký. Těmto panenkám, vyráběným u nás v třicátých až padesátých letech minulého století, se také říkalo plaváčci,“ vysvětluje Naďa Šimková.

Oddělené vitríny jsou věnovány soudobým uměleckým panenkám. Jejich pořízení není žádná sranda, cena se odvíjí od věhlasu výtvarníka a limitace (počtu kusů vyrobené série). K mání jsou pro ty, kteří do pořízení neváhají investovat něco mezi deseti a pár sty tisíci korun. Takové panenky jsou téměř k nerozeznání od opravdového dítěte. Vlásky pravé, oči nejdražší oční implantáty. Podle fotografie vlastní ratolesti je možné si zadat výrobu jeho kopie. Ale samozřejmě – takový přepych něco stojí. I někteří movití zadavatelé si pak občas zapomínají svou objednávku vyzvednout.
„Panenku za mercedes? Ano, i panenky v těchto cenových relacích existují,“ připouští Naďa Šimková.

V jediném muzeu panenek v České republice mají své nezastupitelné místo i ztvárnění malých lidiček, které nemají s hraním vůbec nic společného. Například Pája a Jája. „K jejich získání a vystavení jsme museli žádat o povolení Prezidium Policie České republiky. Jedná se o detailně vypracované panenky s druhotnými náznaky pohlavních orgánů. Týrané děti na nich při vyšetřování ukazují, jak s nimi bylo zacházeno. K výrobě každé této dvojice je nezbytný souhlas policejního prezidia a pro uvedené účely je o ně ve světě veliký zájem. Je pro nás velikou ctí, že jsme dostali souhlas k jejich získání. Zároveň je ale naším největším přáním, aby takových panenek u policie už nikdy nebylo třeba a poslední pár zůstal jen v našem muzeu,“ říká Naďa Šimková a dodává: „Pája a Jája naši expozici obohacují především proto, že se snažíme panenky představit ve všech formách jejich využití.“

Autor: Pavel Matys